příběhy

Láďa do Green Doors poprvé zavítal před 11 lety. Prošel tréninkem v V. koloně a v Mlsné kavce, kde se mu později podařilo dostat zaměstnání a již několik let tam pracuje jako číšník. Poprosili jsme ho, aby na svou cestu od klienta k zaměstnanci zavzpomínal.

O V. koloně mi řekla jedna pacientka, když jsem byl v Bohnicích. Léčil jsem se opakovaně, měl jsem za sebou sebepoškozování, a potřeboval jsem začít znovu důvěřovat sobě a okolí. Od rehabilitace jsem čekal, že prací zapomenu na své úzkosti.

Na svůj první den si pamatuji. Přišel jsem na zkušební směnu, kde mě přivítala vedoucí služby Evička. Byla velmi milá a sálal z ní klid, který jsem ten den potřeboval. Na směně pak vládla pohoda a práce se mi líbila. Měl jsem pocit, že sem patřím.

Jsem člověk, který o sobě pochybuje, ale během rehabilitace jsem měl velikou podporu od terapeutů a kolegů. Díky nim jsem si začal věřit. Můj život před rehabilitací a Kavkou nebyl jednoduchý, pracoval jsem dlouho v továrně a v logistice, snažil jsem se vyrovnat s nemocí. Až potom jsem zjistil, že práce v gastronomii je pro mě to pravé.

Kdy přesně jsem přešel z Kolony do Mlsné kavky, už si nevybavuji. Ale přeměna z klienta na zaměstnance byla velký skok. Chvíli jsem měl pocit, že nepatřím ani do jedné skupiny, cítil jsem se sám a ohrožený pocitem, že to nezvládnu. Naštěstí jsem se na změnu připravoval se svým patronem, a to pomohlo.

O to větší pocit odpovědnosti teď cítím k ostatním lidem v rehabilitaci, kteří do Mlsné kavky přicházejí. Starám se o to, aby viděli, že jsou součástí týmu. A učím je barmanské a číšnické dovednosti. Svou zkušenost s nimi ale nesdílím. Nerad bych nevhodně nahrazoval práci Peer konzultanta.

Já se se svou diagnózou naučil žít, léky beru pouze večer. V Kavce je myslím zdravý pracovní stres, který dobře zvládám, hlavně díky soukromému životu. Občas si jen musím dávat pozor na to, abych si nebral věci osobně.

Lidem, kteří se vstupem do rehabilitace váhají, doporučuji: neváhejte, protože je to to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Je to dobrý start do normálního života. To nejlepší, co dostanete, je opora… pocit, že jste ještě pro společnost potřební a že v ní máte své místo.

Jmenuji se Pavlína a nechci, abyste mě litovali.

Občas vídám divný věci, beru hnusný prášky, ale jinak jsem stejná jako vy. Žiju, sním a jdu dál. Tenhle příběh vyprávím, protože i vám se může stát.

Po deseti letech jsem se kvůli těmhle fotkám vrátila do Beřkovic. Honza, co to fotil, se bál – asi stokrát mi řekl, že kdyby mi ze vzpomínek bylo blbě, okamžitě zdrháme. Smála jsem se tomu. Jsem úplně normální holka – jen někdy vídám ty divný věci a slyším hlasy.

Jasně, vzpomínky se mi u toho zámečku s blázincem vrátily. Třeba na ostrý nehty sestřiček, které se mě na příjmu snažily udržet. Byla jsem prý agresivní. Zavřeli mě tam na týden, dostala jsem spoustu prášků. To mi bylo asi šestnáct. Ve dvaceti jsem absolvovala osm elektrošoků.

Nevím přesně, co se to stalo. Chodila jsem na hotelovku, hrála závodně softball. Pak se to všechno nějak začalo dít. Různý ty velký červený oči, ty strašný hlasy. Ve škole se mi smáli, ale já to vše fakt viděla a slyšela. Jednou jsem před nima utekla za mámou do práce, v zimě, ve dvě ráno, jen v bačkorách. Máma v tý době pracovala v hospodě, která se jmenovala U vraha. To mi bylo těch šestnáct.

Nemoc mi vzala mýho kluka, to mě štve dodnes. Znali jsem se ještě z doby před tím vším, pak prostě zmizel. Dva roky jsem tehdy skoro nevycházela z domu u nás na Kladně. Pořád jsem jen uklízela.

Nemoc mi vzala sama sebe, teď už s tím umím žít. A sním o tom, že se vyléčím.

Pracuju teď v restauraci Mlsná kavka a je mi dobře. Našla jsem sama sebe, už vím, kdo jsem. Jsem sebevědomá normální holka, ale to už jste si snad všimli. Hlasy už slýchám mnohem míň. Už nejsou tolik zlé, někdy i vtipkují. To je, říkala paní doktorka, dobré znamení, když ty hlasy vtipkují.

Jeden francouzský doktor prý teď zjistil, že se můžu úplně vyléčit. Být bez těch prášků a injekcí. Mít normální práci. Normálně žít. Nic neslyšet.

Nelitujte mě. Jen mi možná držte palce.